W.
Úvodní seminář na workshopech Achillova data II o spolupráci v týmu byl mnohými kritizován jako zbytečný. Vždyť přece zvládneme nějaký projekt. Po čase se však ukázalo, že to není jen tak „nějaký“ projekt. Investigativní práce vyžaduje hodně času. Každý z nás má povinnosti, záliby, práci a skloubit to všechno dohromady je, zdá se, nad naše síly. Jedna hodina týdně není tak mnoho, ale v reálném studentském životě je to velká oběť. A tak přichází otázka: co jsou mé priority? Je to škola a úkoly, díky kterým získám zápočet? Je to debata s mým oblíbeným autorem? Nebo několikahodinové googlení a hledání (zatím) neexistujících souvislostí? Proč bych měl svůj volný čas obětovat dobrovolnému investigativní projektu, což mi ukradne 3 měsíce života? Kvůli zkušenosti. A ne malé. Každotýdenní schůzky a úkoly, které musí být do 7 dní splněny, nastavují laťku vysoko. A vysoké nároky vyžadují kolektivní spolupráci. Pokud si neumíme najít hodinu za týden, pokud úkoly děláme polovičatě, pokud se neumíme přizpůsobit jiným, nejsme schopni akceptovat jejich názory, tak nejsme zralí na práci novináře. Někdy na to přijdete po týdnu, někdy po měsíci, může se stát, že nikdy. Je pouze na nás, kdy si určíme priority. Jen aby nebylo příliš pozdě.
X.
Když jsem se sepisovala svých pár motivačních odstavců k účasti na workshopu Achillova data II, cítila jsem se ve svém přistupu k investigativní žurnalistice docela neochvějně. Investigativní žurnalistika je potřebná, úctyhodná, nezbytná pro společnost. Zároveň je náročná, časově i kvalitativně. Není pro každého a vyžaduje určitou dávku odvahy, drzosti a trpělivosti. S pevnou vírou v její podstatu jsem se také workshopu zúčastnila, shledávajíc některé jeho teoretické i praktické části skutečně přínosnými (a to nemluvím o stmelujícím Lokálovém posezení). Poté ovšem mělo přijít to nejpodstatnější – skutečná investigativní práce.
Za poslední měsíc průběžné snahy o vytvoření kvalitního investigativního projektu jsem lehce vystřízlivěla (a nejen z Lokálového posezení). Ačkoli jsem již na začátku přikládala trpělivosti velký význam, měla jsem jeho hodnotu přinejmenším umocnit. Nepředpokládala jsem, že se, navzdory mnoha současným možnostem komunikace, budu doslova těšit na každý příchozí e-mail, plná očekávání, že mi konečně někdo z lidí kontaktovaných v rámci projektu odpověděl. V mnoha případech tomu tak nebylo a já skončila u odstraňování spamu. Reakce na zaslanou zprávu se člověk často dočká až po několika dnech. O to víc si člověk uvědomuje, jak je čas pro jakýkoliv investigativní počin cenný. Jak může mentor našeho týmu Marek Wollner řídit pořad, který se snaží s novými příběhy přicházet každý týden? Já za stejnou dobu dostala z vedoucí Katedry společenských věd Policejní akademie jenom: „Kolegové se vám ozvou.“
I když jsem pevně přesvědčena o výborném složení našeho týmu, ani samostatná spolupráce uvnitř něj není jednoduchá. Scházíme se dost operativně, a jsme rádi i za těch pár hodin, kdy spolu můžeme projekt probrat osobně. Sice můžeme komunikovat přes internet a spoustu podstatných dokumentů nasdílet, není to však totéž, jako když člověka naproti vám konfrontujete s nějakým nápadem nebo názorem, na který musí reagovat. Virtuální komunikace nám jednoduše poskytuje ohromně jednoduchou únikovou cestu.
V průběhu času se však projevují i pozitivní aspekty investigativní práce. Pokud se podaří odkrýt zajímavou informaci, poukázat na důležitou spojitost či získat konkrétní vyjádření k věci, posouvá to projekt někam dál. Člověk si pak lehce oddychne, protože jeho práce mu najednou přijde přínosná. Rovněž může tento pocit sdílet se svými „spoluhráči“, kteří často přicházejí s odlišnými a zajímavějšími nápady, než jaké má on sám.
Při dopisování těchto řádků mi na mysl přichází ještě jedno: Investigativní žurnalistika je často o tom, že se snažíte vyvodit z velkého množství nepřehledných informací něco obecného, stěžejního. Něco, co „dává smysl“. O tom je podle mne i život. Oběma by se tak člověk měl věnovat naplno.
Y.
Proč je tak mnoho předražených veřejných zakázek?
Než jsme se pustili do vlastní “investigativní” práce, měla jsem na to jasnou odpověď. Korupce. Přiznávám, že jsem o tom ani do hloubky nepřemýšlela. V posledních týdnech se to celé zkomplikovalo, jako všechno v životě, pokud nechodíte jen po povrchu. Dejme tomu, že máte veřejnou zakázku, kterou vypisuje město na podkladech studie, kterou si nechalo vypracovat “odborníky”. Studie má kolem 100 stránek, je v ní celkem pět informací a zbytek je “omáčka”. Pro představu, kdyby to byla studie, která by měla odůvodnit nutnost nových notebooků pro zastupitele (ano je to bizarní příklad, doufám) a jednalo by se o ty nejdražší macbooky s retina displayem. Ve vysvětlení, že potřebují co nejvýkonější počítače byste našli dovětek “proč není potřeba vysvětlovat”. A samozřejmě by tu studii vypracovával Apple. V takových dokumentacích se objevují stylistické bomby, doufám, že až budeme moct odhalit náš projekt, tak si dáme jeden blogísek jen o nich. Mám pocit, že na psaní nesrozumitelných studií jsou totiž speciálně školeni. Další skvělá věc jsou technické parametry vysvětlené takovou marťanštinou, že snad jen hledač pokladů se v tom může vyznat. Navíc, pokud například budete dělat zakázku na zavlažování, kolik zastupitelů asi rozumí zavlažovacím systémům? Kolik z nich má přehled o ceně? A vůbec, jak mohou posoudit, v čem je ten či onen zavlažovací systém lepší? Ano, to by mělo být vysvětleno v nezávislé studii. Ale pokud tu studii vypracovává firma prodávající zavlažovací systémy? Jak je to asi nezávislé?
Z.
Do investigativního projektu jsem nešla s naivním přesvědčením, že se našemu týmu hned napoprvé podaří odhalit nějakou velkou kauzu. Ne proto, že bychom na to neměli, ale proto, že napoprvé by to prostě bylo jako uběhnout maraton bez předešlého tréninku. Ale to, co bylo z mé strany naivní, byla představa o tom, jak práce investigativního novináře vypadá. Devadesát procent z ní se odehrává u počítače, práce v terénu tvoří minimum. Nic není na první a někdy ani na desátý pohled jasné, trvá poměrně dlouho, než se člověk v celé kauze zorientuje a začne vidět souvislosti. Když se mu to konečně podaří, tak zjišťuje, že je ještě těžší něco nového do kauzy přinést či objevit, zvláště při týmové práci. Investigativní projekt je pro mě velkou zkouškou sebekázně, vytrvalosti a vlastně vůbec sebe sama.
Vytrvalost. Když děláte investigativní kauzu, být vytrvalý = být stalker. Nebo aspoň já si tak připadám vždy, když sedím za notebookem a posílám další vlnu reminderů. Nevím, jestli jsem si předtím myslela, že když pošlu deset mailů, dostanu i deset odpovědí a nedej bože třeba hned druhý den. Omluvte mojí kapku sarkasmu, ale pochopíte, když řeknu, že jsem většinou nedostala odpověd ani jednu. Lidé vás prostě nevybíravě ignorují. Je to i proto, že já v jejich očích nejsem nikdo, tedy nikdo pro ně zajímavý. Nakonec se mi odpovědí dostalo, sice ne všech, ale lepší něco než nic. Myslím, že když mi v budoucnu nevyjde stát se (investigativní) novinářkou, můžu se dát na rýžování zlata. Princip je velmi podobný.
Protože mám pocit, že přesně o tom je investigativní žurnalistika. O hledání, třídění a vyhodnocování informací. O tom jak se na ně díváte, jak je dokážete propojit a následně interpretovat. Což je těžké samo o sobě a ještě těžší, když jste na to čtyři. Ne vždy se sejdou podobné pohledy na věc a je pak jen na vás do jaké míry jste schopni udělat kompromis. Zatím bych řekla, že si vedeme poměrně dobře. A to nejen, co se týmové práce týče. Najednou, když vidíte, že vaše práce někam vede, je lehčí jí věnovat čas a usílí a už se nezdá být tak nemožné dotáhnout ji do konce, což věřím, že se nám povede, i když ještě přesně netušíme, co by kýžený konec měl být.